Obří mikrosvět

Ačkoliv si bakterii Escherichia coli často spojujeme s otravami z jídla, ve skutečnosti je fascinujícím pilířem genetiky a naším věrným společníkem. Své jméno získala po pediatrovi Theodoru Escherichovi, který ji objevil již v roce 1885. Od té doby víme, že je naším stálým „nájemníkem“ – většina jejích kmenů je neškodná a ve střevech nám pomáhá s tvorbou důležitého vitaminu K.

V těle dospělého člověka váží celá populace E. coli přibližně 0,1 až 2 gramy – tedy asi jako jedna kancelářská sponka. Tento nepatrný kousek hmoty však představuje neuvěřitelných 10 až 100 miliard buněk. Jejich životní tempo je závratné: zatímco člověk dospívá osmnáct let, této bakterii stačí k vytvoření nové generace pouhých 20 minut. Díky bleskové reprodukci a odolnosti se stala nejprostudovanějším organismem na planetě. Vědci na ní testují revoluční nápady a několikrát ji dokonce vyslali do vesmíru, aby zkoumali vliv mikrogravitace.

Její přínos pro lidstvo je však nejpatrnější v medicíně. Téměř veškerý inzulín, který dnes používají diabetici, vyrábějí právě geneticky modifikované bakterie E. coli. Tato mikroskopická „továrna“ je jedním z nejzářivějších příkladů moderní biotechnologie. A vědci jdou ještě dál – podařilo se jim využít DNA této bakterie jako nejmenší pevný disk na světě, do kterého zapsali a následně opět přečetli digitální data, včetně slavné historické sekvence cválajícího koně z počátků kinematografie.

A jak vlastně tato vědecká hvězda voní? V laboratoři má velmi specifické aroma – lehce květinové, ale zároveň připomínající „myšinu“. A i když zde věda trochu ztrácí na poezii, faktem zůstává, že se tyto střevní bakterie podílejí i na vzniku plynů při trávení. Je to zkrátka pravda, která k našemu soužití s tímto unikátním mikrobem neodmyslitelně patří.

Najdeme je všude, žijí téměř v každém prostředí, byť mají nejraději teplo a vlhko. Dokonce i na nás samotných – na našem těle – se jich vyskytuje hned několik milionů. Na vlasech, řasách, na kůži, v nosních dírkách nebo v plicích, některé druhy se dokonce mohou zavrtat pod naši kůži. V noci se po nás přesouvají, okusují nás a samozřejmě se i páří. Jsme pro ně nonstop bufet s neomezenou konzumací.

Nejstarší fosilie roztočů pocházejí z doby před 410 miliony let. Zdá se, že ty druhy, které osídlily lidská těla, se po miliony roků vyvíjely spolu s člověkem, resp. jeho předchůdci. Předávají se z rodičů na děti (zřejmě již během porodu), jejich přenos totiž vyžaduje velmi blízký fyzický kontakt.

Lidští roztoči z různých kontinentů jsou mírně geneticky odlišní. I když se přestěhujeme na opačnou stranu planety, stále si s sebou poneseme vlastní kolonii těchto mikroskopických organismů. Jejich studium tudíž poodhaluje dávnou historii lidstva. Například mnozí Afroameričané, kteří žijí ve Spojených státech už po několik generací, stále hostí africké roztoče.

V použité matraci může žít až 10 milionů roztočů, na plochu 10 centimetrů čtverečních koberce se jich vejde několik desítek tisíc. Pojídají prach a především odumřelé kožní buňky – z každého lidského těla každý den odpadne několik gramů šupinek kůže, a pak tu jsou samozřejmě ještě všichni naši domácí miláčci.

Zřejmě existují miliony druhů roztočů, každý je něčím jedinečný nebo zajímavý. Stačí se mikroskopem podívat do vzorku náhodně vybrané špetky hlíny před naším domem a objevíme hned několik dosud neznámých druhů.

Až na naprosté výjimky nepřenášejí nemoci, ale nahromadění jejich slinutých kůží, mrtvých těl a výkalů přispívá k zaprášení okolí. Některé z nás ale dokáží pěkně potrápit, jejich kousnutí a výkaly vyvolávají nejen pocit svědění, ale také alergické reakce. Vzpomeňme si na naše domácí roztoče, až se poškrábeme.